Červen 2010

Díl XV. - Rozhovor s Aime

6. června 2010 v 15:03 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Ještě téhož rána, co zažila dobrodružství u jezera, vyrazila se Daphne domů převléct a běžela do školy, kam dorazila na poslední chvíli.
Ve vstupní hale na ni už čekaly její dvě kamarádky, a hned jak Daphne spatřily, vyšly jí v ústery.
"Ptala jsem se ti na Lokiho," vychrlila na ni Aime místo pozdravu. "Mluvila jsem s Alanem... A, no, máš si na něj dát rozhodně pozor."
"Beru na vědomí," odvětila Daphne lhostejně. Aime i Annis na ni ohromeně hleděly. Daphne jim věnovala svůj úsměv.
"Ty nemáš strach?" divila se Annis.
"Nemám."
"Možná si neuvědomuješ..."
"Uvědomuju. A zároveň vám děkuju za pomoc." Znovu se usmála.
"Daphne," začala Aime důrazně, "nejspíš to nechápeš."
"To slyším poslední dobou často," skočila jí do řeči Daphne. Přes znuděnou masku, kterou hrála, se uvnitř dobře bavila. V duši ji hřály vzpomínky na dnešní ráno a těšila se, až Lokiho znovu uvidí.
Aime se však rozhodla Daphne klidné zamilované ráno nedopřát.
"Podívej, on... není zrovna... není elf."
"Jo?"
"Není ani člověk."
"No, trpaslík snad naštěstí taky ne." Odpověděla Daphne pobaveně.
"Daphne?" podívala se na ni Aime ohromeně.
"Ona to ví," prohlásila Annis, která si ji zkoumavým pohledem prohlížela.
Daphne střelila pohledem nejdřív po jedné, pak po druhé, a celá zčervenalá spěšně prohlásila: "Přijdeme pozdě, skočím se ještě převléct, uvidíme se ve třídě."
A s těmi slovy odběhla do šatny.
Svlékla si kabát, přezula boty, vytáhla ze své skříňky učebnice, zvedla se a obrátila k odchodu. A pak leknutím málem nadskočila.
"Aime!" vykřikla. Aime stála opřená o dveře a pozorovala ji.
"Doufám, že si uvědomuješ, co děláš." prohlásila s ledovou vážností.
"Myslím, že uvědomuju."
Chvíli si hleděly do očí.
"Tys byla s ním, viď? Řekl ti to?"
"Neměl na výběr," pokrčila Daphne rameny.
"A s tebou to vážně nic neudělalo?"
Daphne opět pohodila rameny.
"Vzpomněla sis někdy na vědmino proroctví?"
"To s tím nemá co dělat."
"Má, a ty to moc dobře víš."
"Tak vím. A co?"
"Co hodláš teď dělat?"
"To nezáleží na mně, ale na vás." Pohlédla Aime přímo do očí.
"Tím chceš říct..." vydechla Aime.
"Tím chci říct, že pokud to vy dvě nikomu neřeknete a pokud z toho nikdo nebude dělat problém, bude všechno, jak má být."
Dlouhou chvíli na sebe hleděly. Pak Aime tiše řekla: "Vůbec ti nerozumím."
Daphne neodpověděla.
"Ty plánuješ v tom vztahu pokračovat?"
"To si piš, že plánuju."
"Daphne... jsi si jistá, že je to správné?"
"To nevím," připustila. "Ale za žádnou cenu se ho nehodlám vzdát."
Daphne začínal celý ten rozhovor štvát a unavovat. Reagovala podrážděně a útočně. Aime se naproti tomu snažila hovořit klidně, racionálně. To však Daphne vytáčelo ještě víc.
"Měly bychom jít, jdeme pozdě." řekla pak Aime tiše.
Daphne kývla a společně vyrazily do učebny.