Díl XIV. - U jezírka

29. května 2010 v 22:35 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Padla těžká, temná noc.
Dapne s Lokim se vydali na obchůzku kolem hradu a přilehlého okolí. Nemluvili. Daphne se snažila strávit novinky dnešního večera. Příliš se jí to však nedařilo. Připadala si zmatená a osamělá. Věděla, že její rodina ani přátelé tuto skutečnost nikdy nepřijmou. Srdce se jí sevřelo pomyšlením, že se s nimi pravděpodobně bude muset rozloučit. A pak? Co bude dál..?
V zoufalství vklouzla svou rukou do ruky Lokiho. Podíval se po ní trochu překvapeně, pak ji však objal kolem ramen. Vděčně se k němu přivinula.
I on patrně přemýšlel, co jejich vztah přinese. Jenže v upířím světě zřejmě elfové nebyli tak nenáviděni, jako tomu bylo naopak.
Vystoupali na od školních pozemků poměrně vzdálený vršek. Na temném, zalesněném prostranství se rozkládalo jezírko, na jehož hladinu slabě dopadalo měsíční světlo.
Loki s Daphne se usadili do trávy naproti němu. Ona opřela hlavu o jeho rameno a on ji objal. Nebylo třeba slov.
Po chvíli trápením zmožená Daphne na Lokiho rameni usnula.

Ráno se probudila zimou. Ztěžka se pohnula a téměř okamžitě se roztřásla. Loki, který byl vzhůru, jí půjčil svou košili, Daphne ji však odmítla.
"Přece tu nebudeš sedět jen tak."
"Já to zvládnu, neboj." Ujistil ji.
Daphne do půl těla svlečený Loki velmi přitahoval, když se na ni však podíval, sklopila stydlivě oči. Loki vzal její hlavu do svých dlaní a přitáhl ji k sobě. Znovu se roztřásla, tentokrát však vzrušením.
A pak ji políbil.
Daphne zcela roztála, omámená vášní a láskou. Přála si, aby tento okamžik trval navždy. Vroucně Lokiho objala a opětovala jeho polibky s narůstající vášní. Po chvíli už se zcela přestala ovládat, v touze celá se mu oddat. Loki na tom byl zřejmě podobně, přesto ji od sebe v poslední chvíli odtáhl.
"Tohle nesmíme... Aspoň teď ne..." pokusil se vysvětlit, Daphne mu však znovu skočila do náruče. Líbala ho s zuřivostí, kterou sama dosud nepoznala, a Lokiho strhla s sebou.
Přesto v sobě našel dost vůle a odstrčil ji od sebe, tentokrát mnohem silněji a rozhodněji.
"Nepokoušej mě..." řekl chraplavě.
Daphne to nechápala. "Co se děje?"
"Nemůžeme. Ne teď. Ne, dokud..." nedořekl.
"Miluju tě," hlesla.
"Taky tě miluju, Daphne. A snad právě proto to nejde. Nemůžu, dokud... dokud si nebudeš jistá. Dokud oba nebudeme vědět..."
"Vědět co?" ptala se nechápavě.
"Daphne, copak to nechápeš?" rozhodil zoufale rukama. "To, co děláme, není zdaleka dobré ani pro nás dva. Zvlášť pro tebe," zdůraznil.
"Nechci přestat. Chci být s tebou."
Pro Daphne bylo skutečné vyjevení citů velmi osvobozující. Lokiho to možná hřálo, zároveň však přivádělo do stále většího zoufalství. Začínal chápat, že ji nemůže odbýt. Že její láska je skutečná. Vyzařovala z ní. Lokimu ta síla naháněla husí kůži. Věděl, že sám se jí bránit nedokáže. Byla silnější než cokoli, co za svého života poznal.
Ta malá dlouhovlasá víla ho měla zcela ve své moci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama