Díl VII. - Školní olympiáda II.

13. května 2010 v 16:33 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Daphne seděla na lavičce, čekala, až přijde na řadu a byla stále nervóznější.
"Hlavu vzhůru, Daphne, určitě to zvládneš," povzbuzovala ji Annis.
"Jo, ano. Doufám," odpověděla nepřítomně.
"Nejsi přece na závodech poprvé," pokračovala Annis.
"Jasně, že ne. Jsem v pořádku, děkuju, Annis. Potřebuju se jen trochu projít." vymluvila se.
"Mám jít s tebou?" nabídla se Annis.
"Ne, děkuju."

Ve skutečnosti Daphne nebyla nervózní ze svého závodu, ve své schopnosti věřila a se závody měla zkušenosti. Srdce jí bušilo jako splašené pro Lokiho. Od onoho setkání se ještě neviděli, ač to Loki slíbil. A Daphne tušila, že ji možná odněkud pozoruje, o což však v tuto chvíli vůbec nestála. Potřebovala se soustředit na závod, místo toho jí myšlenky těkaly a Daphne se neustále nenápadně rozhlížela kolem.
Z přemýšlení ji vytrhl Annisin hlas.
"Už půjdeš na řadu, Daphne!" zavolala na ni.
"Už běžím," křikla a otočila se k návratu. Přeci jen cítila jisté zklamání.

Dnešní závod nicméně dopadl nad její osobní očekávání. Zatím obhajovala druhé místo. Vyhráno však ještě neměla, protože zítra měl být závod dokončen.
To se stalo v pátek, Daphne měla konečně vytoužené volno, esej jí profesorka schválila a ona si mohla užít nadcházející víkend. Pomalu se uklidňovala a zároveň smiřovala s tím, že se se svým princem třeba už vůbec neuvidí. Říkal přece, že má moc práce...
Přesto však nevydržela a odpoledne se rozhodla promluvit s Aime. Vyšly si na procházku po údolí, po pěšině došly až k rozlehlým polím, jenž v dáli přecházela v les.
"Tak o čem jsi chtěla mluvit?" začala Aime.
"No... vlastně to ani není tak důležité." Daphne se do vysvětlování moc nechtělo. Rychle proto dodala: "Chtěla jsem se spíš trochu projít."
"Projít, jasně." pousmála se Aime. "Tímhle stylem budeš brzy dokonale uchozená."
"Jak to myslíš?" ptala se Daphne zmateně.
"Ale, Annis říkala, žes dopoledne byla celá nesvá, věčně někoho vyhlížela a pak se šla projít," dodala s důrazem na poslední slovo.
Daphne se začervenala. "Tak to vůbec není." Teď už věděla bezpečně, že se o Lokim nezmíní. "Byla jsem jen nervózní ze závodů, nic víc." dodala.
"Dobře, Daphne. Nemusíš mi nic říkat. Nech tomu čas." Aime to řekla velmi vlídně, čímž si získala Daphninu důvěru.
"Někoho jsem potkala," vzdychla tiše.
Aimina ústa se roztáhla v širokém úsměvu a svou kamarádku objala. "To je přece důvod ke štěstí, ne k trápení," pravila.
"To není. Viděli jsme se jen chviličku na kopci za vesnicí, v úterý. Od té doby nic." řekla nešťastně.
"Však je teprve pátek. On je tu na závodech?
"Říkal to. Ale závodů se neúčastní, je prý už na univerzitě."
"Na univerzitě? Setkala jsem se s několika jejími studenty."
"Vážně?" ožila Daphne. "A se kterými?"
"No... holky tě zajímat nebudou, kluky jsem poznala tři, Alana, Olafa a Normana. Znáš někoho z nich?"
"Neznám," přiznala Daphne.
"Nech to být, Daphne. Buď se ještě uvidíte, nebo nemá smysl se trápit."
"To máš pravdu, nemá."
Věděla však, že na něj nedokáže zapomenout ještě hodně dlouho.

V sobotu dopoledne se konaly další závody, mezi nimi dokončení včerejšího běhu a lukostřelby. Daphne druhé místo obhájila. Na její počest se k večeru konala menší školní slavnost - Daphne získala první medaili pro svou školu, byl to tedy důvod k oslavám.
Z oslavy se nakonec stal spíše večírek mladých studentů, a to nejen zdejších, ale i hostů. Muzika hrála ještě dlouho po setmění a Daphne se rozhodla trochu provětrat a od davu odpočinout.
Vyšla po schodech nahoru a zamířila do hradní věže. Cestou potkala několik bavících se studentů, kteří vesměs spěchali dolů, zpět do víru oslav. Daphne naopak stoupala nahoru, až dorazila do věže. Vyšla na nezastřešené prostranství, kde ji přivítal vlahý večerní vzduch. Zhluboka se nadechla a zvedla hlavu vzhůru ke hvězdám.
"Hezký večer, dlouhovlásko," ozvalo se jí za zády.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama