Květen 2010

Díl XIV. - U jezírka

29. května 2010 v 22:35 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Padla těžká, temná noc.
Dapne s Lokim se vydali na obchůzku kolem hradu a přilehlého okolí. Nemluvili. Daphne se snažila strávit novinky dnešního večera. Příliš se jí to však nedařilo. Připadala si zmatená a osamělá. Věděla, že její rodina ani přátelé tuto skutečnost nikdy nepřijmou. Srdce se jí sevřelo pomyšlením, že se s nimi pravděpodobně bude muset rozloučit. A pak? Co bude dál..?
V zoufalství vklouzla svou rukou do ruky Lokiho. Podíval se po ní trochu překvapeně, pak ji však objal kolem ramen. Vděčně se k němu přivinula.
I on patrně přemýšlel, co jejich vztah přinese. Jenže v upířím světě zřejmě elfové nebyli tak nenáviděni, jako tomu bylo naopak.
Vystoupali na od školních pozemků poměrně vzdálený vršek. Na temném, zalesněném prostranství se rozkládalo jezírko, na jehož hladinu slabě dopadalo měsíční světlo.
Loki s Daphne se usadili do trávy naproti němu. Ona opřela hlavu o jeho rameno a on ji objal. Nebylo třeba slov.
Po chvíli trápením zmožená Daphne na Lokiho rameni usnula.

Ráno se probudila zimou. Ztěžka se pohnula a téměř okamžitě se roztřásla. Loki, který byl vzhůru, jí půjčil svou košili, Daphne ji však odmítla.
"Přece tu nebudeš sedět jen tak."
"Já to zvládnu, neboj." Ujistil ji.
Daphne do půl těla svlečený Loki velmi přitahoval, když se na ni však podíval, sklopila stydlivě oči. Loki vzal její hlavu do svých dlaní a přitáhl ji k sobě. Znovu se roztřásla, tentokrát však vzrušením.
A pak ji políbil.
Daphne zcela roztála, omámená vášní a láskou. Přála si, aby tento okamžik trval navždy. Vroucně Lokiho objala a opětovala jeho polibky s narůstající vášní. Po chvíli už se zcela přestala ovládat, v touze celá se mu oddat. Loki na tom byl zřejmě podobně, přesto ji od sebe v poslední chvíli odtáhl.
"Tohle nesmíme... Aspoň teď ne..." pokusil se vysvětlit, Daphne mu však znovu skočila do náruče. Líbala ho s zuřivostí, kterou sama dosud nepoznala, a Lokiho strhla s sebou.
Přesto v sobě našel dost vůle a odstrčil ji od sebe, tentokrát mnohem silněji a rozhodněji.
"Nepokoušej mě..." řekl chraplavě.
Daphne to nechápala. "Co se děje?"
"Nemůžeme. Ne teď. Ne, dokud..." nedořekl.
"Miluju tě," hlesla.
"Taky tě miluju, Daphne. A snad právě proto to nejde. Nemůžu, dokud... dokud si nebudeš jistá. Dokud oba nebudeme vědět..."
"Vědět co?" ptala se nechápavě.
"Daphne, copak to nechápeš?" rozhodil zoufale rukama. "To, co děláme, není zdaleka dobré ani pro nás dva. Zvlášť pro tebe," zdůraznil.
"Nechci přestat. Chci být s tebou."
Pro Daphne bylo skutečné vyjevení citů velmi osvobozující. Lokiho to možná hřálo, zároveň však přivádělo do stále většího zoufalství. Začínal chápat, že ji nemůže odbýt. Že její láska je skutečná. Vyzařovala z ní. Lokimu ta síla naháněla husí kůži. Věděl, že sám se jí bránit nedokáže. Byla silnější než cokoli, co za svého života poznal.
Ta malá dlouhovlasá víla ho měla zcela ve své moci.

Díl XIII. - Vysvětlení

14. května 2010 v 19:48 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
"Tak povídej." vyzvala ho Daphne, když dorazili k lesu.
"Nerozmyslíš si to?" ujišťoval se.
"Určitě ne." ujistila ho.
"Asi sis všimla, že elf zrovna nejsem." začal.
"Došlo mi to," připustila. "Jen proto nás nenávidíš?"
"Nenávidím..?" vykulil oči. "Trochu silné slovo... Ono je tomu spíš naopak."
"My nenávidíme tebe?" nechápala pro změnu Daphne. "Elfové s lidmi problémy nemají, vždyť i na naši školu jich spousta chodí..."
"Rozumím," usmál se hořce. "Potíž je v tom, že já se nemůžu napasovat ani do jedné kategorie."
Nastalo ohromené ticho. Po hodné chvíli se Daphne zeptala..:
"Ty... ty nejsi člověk?"
"Jestlipak znáš dějiny svého lidu, Daphne?" zeptal se.
"Dějiny?" odpověděla zmateně. "Ano, myslím... Kam tím míříš?"
"Kdo je největším nepřítelem elfů? Proti komu ve spojení s lidmi před lety válčili? A s kým se zařekli, že nechtějí mít už nic společného? Zas tolik možností není."
"Ne... ne..." vykoktala Daphne. Zdráhala se uvěřit, že by to mohlo být tak, jak se jí na první pohled jevilo.
"Ale ano, ano," odpověděl jízlivě.
"Ale vždyť vás naše škola hostí!" napadlo ji s úlevou. Nemohlo to být tak hrozné.
"Protože se začínají snažit o znovuobnovení vztahů. A zrovna náš obor - mezinárodní vztahy - je pro to vcelku ideální. Zjišťují, že nás potřebují. A že všichni nevraždíme lidi a elfy pro zábavu a na potkání. Je to jako všude jinde."
Daphne jeho slova hodnou chvíli zpracovávala. Celé to bylo příliš děsivé na to, aby uvěřila. Celé to tak dokonale zapadalo do vědmina proroctví, že se jí ježily chlupy.
"Bohužel si to myslí jen hrstka," pokračoval. "Široká veřejnost by nás stále nejradši viděla už jen na obrázcích. Není to lehký osud, ale nic jiného nezbývá."
Daphne měla pocit, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Ze všech těch informací se jí točila hlava. Měla strach. A nejvíce ji překvapovalo, že jej nemá z Lokiho. Bála se, že jejich lásce bude někdo bránit. A pak udělala něco, čím jeho i sebe překvapila - chytila ho za ruku. Křečovitě ji svírala a přála si, aby všechno krom jich dvou bylo pryč. A Loki ji k sobě přivinul. Znovu se rozplakala, částečně úlevou, zároveň obrovským strachem, smutkem a naprostým zmatkem v duši.

Díl XII. - Trápení II.

14. května 2010 v 18:59 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
"Tvrdíš, že se začal chovat odtažitě, když zjistil, že jsi elfka?"
"A že jste elfky vy."
"Ne, v tom to nebude," zamnula si Aime bradu. "Je to kvůli tomu, že jsi jí ty. Jen by mě náramně zajímalo, proč ho to tak vyděsilo."
"Tak to se už zřejmě nedozvím," řekla Daphne nešťastně.
"Ale ne, přijdeme na to. Jen proto se ti nemůže začít vyhýbat." uvažovala Aime.
"Právě to ovšem udělal." Upozornila ji Daphne.
"Zjistíme, jak to je," řekla Aime s převahou a doplnila své tvrzení úsměvem.
"Hm... Pro začátek můžeme začít lehkou sondáží jeho okolí," napadlo Annis.
"To není špatný nápad," pochválila ji Aime. "K tomu by se samozřejmě hodilo znát jméno, Daphne," mrkla na ni. "Povíš nám ho konečně?"
Daphne zaváhala. Na druhou stranu, neměla však co ztratit. "Loki."
Na chvíli bylo ticho.
"Někde jsem to jméno už slyšela." prohlásila Aime.
"V severské mytologii," pomohla jí Daphne.
"Ach, to bude ono... Ale ne, mám pocit, že to bylo ještě něco jiného. Možná jsme se o tom učili, nebo se někde někdo zmínil... Víš co, zkusím se zeptat profesorky na dějiny. A samozřejmě Olafa a spol," usmála se, hrdá na své konexe.
"Je už pozdě, musím jít domů," řekla Annis omluvně.
"Opravdu je pozdě, měly bychom jít všechny." uvědomila si Daphne.
Všechny tři se začaly zvedat, načež se rozloučily.
Obě Daphniny přítelkyně zamířily ke svým domovům, ona se však nehodlala vzdát bez boje. Zamířila k areálu školy, v naději, že třeba Lokiho potká.
Hrad byl uzavřen, ale univerzitní studenti sídlili v boční budově, nechodili hlavní branou. Daphne k ní zamířila. Cestou potkala jejím směrem spěchajícího mladíka. Zavolala na něj.
"Halo! Nezlob se, že tě ruším, ale ty jsi univerzitní student?"
Otočil se k ní. "Ano. Potřebuješ něco?" zeptal se přátelsky.
"Znáš Lokiho?" zeptala se nejistě.
"Znám," pokývl hlavou. "Mám ti ho zavolat? Chceš s ním mluvit?"
"Buď tak hodný," přisvědčila.

Loki vyšel z budovy a rozhlédl se kolem. Do té doby sedící Daphne vstala a vykročila k němu. Spatřil ji a obrátil se k odchodu. Na třetím schodu se ale zastavil a obrátil se zpět k ní.
"Běž pryč," vyzval ji.
"Ne, nepůjdu. Chci si promluvit."
"Už jsme si to vysvětlili," řekl chladně.
"Ne, nevysvětlils mi vůbec nic. Buď aspoň tak hodný a udělej to teď."
"Není už o čem mluvit. Co jsem řekl, to platí," odbyl ji.
Daphne se od něj odvrátila a zhluboka se nadechla. "Takže pro tebe vůbec nic neznamenám?" zeptala se tiše.
Mlčel. Obrátila se a pohlédla mu do tváře. Vypadal sklesle, smutně.
"Loki..." přistoupila k němu a pokusila se ho obejmout.
Jemně ji odstrčil. "Příliš jsme se sblížili, Daphne." Bylo to vůbec poprvé, co ji oslovil jejím vlastním jménem.
"To je špatně?" otázala se s nehynoucím údivem.
"Ano." řekl prostě.
"Nevadilo ti do, dokud ses nedozvěděl, kdo jsem," namítla.
"Ale teď už to vím. Je mi to líto, Daphne, ale nemůžeme se dál vídat. Nejsem... já pro tebe nejsem žádoucí."
"Cože nejsi?!" vyvalila oči Daphne.
"Slyšelas dobře. Musíme se přestat stýkat."
"Ty se se mnou už stýkat nechceš?" zeptala se tiše.
"Chci, Daphne, moc. Ale nejde to. Riskujeme tím víc než drobné problémy."
"Neodháněj mě od sebe," vydechla se slzami v očích. "Já tě mám ráda," řekla téměř vyčítavě. "Nemůžeš někomu změnit život a pak ho jen tak poslat pryč!"
"Daphne, má milá, musíš pochopit..." nedořekl.
Daphne se mu vzlykající vrhla do náručí. Nejistě ji objal a pohladil po vlasech.
"Daphne..." zašeptal.
"Nepůjdu," vzlykla s hlavou zabořenou v jeho náručí. "Nikdo mi nemůže zabránit tě milovat. Ani ty ne."
"Daphne, ty vůbec netušíš, co říkáš."
"Vím to moc dobře!" vykřikla přidušeně.
Pevněji ji objal a snažil se vysvětlit: "Daphne, vůbec nic o mně nevíš. Nemáš tušení, co po mně žádáš."
"Ne?" vymanila se z jeho objetí. Teď  začínala vypadat naštvaně. "Tak mi to pověz!"
"Daphne, pokud ti to povím, všechno se navždy změní." varoval ji. "Myslíš, že to skutečně chceš vědět?"
Na okamžik zaváhala. "Ano." řekla rozhodně.
Na krátký okamžik zavřel oči. "Dobře." řekl pak. "Pojď se projít."

Díl XI. - Odhalení a útěk

14. května 2010 v 17:57 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Daphne se rozhodla začít svůj čas dělit mezi všechny, které měla ráda. Netrávila tudíž veškerý čas jen s Lokim, ale pobývala i doma s rodinou a především vynahrazovala ušlý čas a společné chvíle svým dvěma kamarádkám. Psychicky tím velmi pomohla i sama sobě, byla zas klidnější, veselejší. Přestávalo ji trápit nějaké proroctví, věřila, že má vše pod kontrolou a osud drží ve svých rukou.
I proto se nakonec rozhodla, že Lokiho kamarádkám představí. S Lokim se sešla ještě týž den, kdy jim setkání přislíbila, a jemu se o tom chystala říct.

Loki seděl na okraji kamenné zdi a dobře se bavil.
"A co že jsi tak najednou změnila názor?" zajímal se. "Myslel jsem, že si mě hodláš šetřit jen pro sebe."
Pobaveně se zasmála.
"Ale jsem rád, že jsi šťastná," pokračoval. "Mnohem víc mi připomínáš tu okouzlující veselou slečnu, kterou jsem před pár týdny poznal." Mrkl na ni.
Usmála se a na vysvětlenou dodala..: "Holky jsou hrozně zvědavé, pořád se po tobě ptají. Nešlo to dál oddalovat, to je holt ta jejich elfí nátura," smála se.
"Chápu, na jejich místě... elfí nátura..?!" zarazil se najednou.
Daphne na něj pohlédla s údivem. "Jsou taky elfky. Vadí to něčemu?"
"Taky?! Ty..." ukázal na ni.
"Ano," kývla zmateně.
"Ty jsi elfka," vydechl.
"A čemu to vadí? Nechápu to!" řekla zaraženě.
"To samozřejmě ničemu nevadí," odpověděl a pokusil se o úsměv, který nevyšel. Bylo v něm cosi nuceného a velmi přemáhaného.
Daphne to nechápala.
"Nemůžeš..." začala, ale přerušil ji..:
"No, je hezký den. Neměla by sis ho jít užít se svými kamarádkami?"
Daphne vyvalila oči. "Cože?"
"Já mám totiž ještě nějakou práci. Musím si něco zařídit, a už nezbývá moc času... Myslím... Myslím si, že bychom se už neměli vídat, nemáme na to čas. Ani jeden," zdůraznil. "Nu, měj se hezky, Daphne."
Seskočil ze zdi, vrhl na ni kradmý pohled, ani se nepokoušeje o úsměv, otočil se a spěšně odkráčel.

Díl X. - Trápení

14. května 2010 v 17:32 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Následující dny strávené s Lokim byly stejně krásné jako ty předchozí, ačkoli doba jeho pobytu zde se neúprosně krátila.
"Do Norska to není daleko. Můžeme se vzájemně navštěvovat, kdykoli to půjde." ujišťoval ji často.
Daphne však měla pochybnosti, jak to budou při studiu zvládat. Krom toho, nedovedla si představit, že jim láska na dálku dlouho vydrží.
"Pro mě je to blíž, než si myslíš..." řekl tiše.
"Jak to myslíš?" zeptala se.
"S tím si nelam hlavu. Prostě to tak je. Můžu být u tebe, kdykoli si to budeš přát."
"Nechápu."
"To ani nemusíš."
"Hm..."
"A co ty tvoje kamarádky?" změnil téma hovoru.
"Aime a Annis? Jednou vás seznámím," řekla neochotně. Nechtělo se jí Lokiho nikomu představovat, aniž k tomu měla zřejmý důvod. Ale možná s tím souvisel fakt, že jí v mysli neustále změla slova vědmy. Daphne se bála, že by o Lokiho mohla přijít.
"Ty se toho bojíš?" zeptal se, jako by jí četl myšlenky.
"Ne... možná... trochu," přiznala.
"Nemusíš mě s nimi seznamovat. Ale povíš mi, z čeho máš strach?" vybídl ji laskavě.
"Je to trochu zamotané," vdychla a bezmocně rozhodila rukama.
Loki ji objal a ona se k němu vděčně přitulila.

Nastalo pondělí.
To ráno bylo neobyčejně chladno a Daphne do školy pospíchala s nadějí chvíle strávené v teple u krbu. Ve vstupní hale ji však čekaly Aime s Annis. Daphne měla ze setkání s nimi strach, tušila totiž, že se jí budou vyptávat. Poslední dobou to dělali všichni. Rodiče se zajímali, kde Daphne tráví všechen volný čas. Profesory zajímalo, proč ona, premiantka, polevuje v plnění svých školních povinností. Aime s Annis pro změnu zajímalo, kdo před nimi má přednost. A Daphne věděla, že je zanedbává a že je to špatné, styděla se za své chování, zároveň však nedokázala být ani chvilku bez Lokiho. Jako by ji k němu poutala jakási neviditelná, mocná síla.

"Ahoj, Daphne," pozdravila ji Aime a Annis ji v zápětí následovala.
Daphne pozdravila lehkým kývnutím hlavy.
"Jak jsi strávila víkend?" zajímalo Aime. Daphne ta otázka pobouřila.
"To má být výslech?" naježila se.
Aime na ni pohlédla s údivem.
Annis pohlédla na hodiny a s náhlým zjištěním, že musí okamžitě mluvit s profesorkou přes angličtinu, odběhla.
"Ne, Daphne, nemá to být výslech. Nebudeme o tom mluvit, ano?" řekla Aime vlídně.
Daphne na ni chvíli naštvaně hleděla, v zápětí se však zastyděla, neboť si uvědomila, že je to nabídka ke smíru.
"Omlouvám se," řekla zkroušeně.
"To je v pořádku," řekla Aime velkoryse a usmála se.
Daphne se pokusila o totéž, ale zbyl z toho jen zoufalý pokus.
"Pojď se projít, Daphne," navrhla Aime.
"Nemůžu... Nemůžeme, vždyť nám začíná hodina. Aime, já takhle dál nemůžu..." polkla a v očích se jí zaleskly slzy. "Je mi tak líto, že s vámi teď vůbec nejsem..."
"Je v tom ten student, cos mi o něm povídala, viď?"
"Ano... Aime, nedokážu myslet na nic jiného, než... Já vím, že je to on. Ale nedokážu... nedokážu se tomu bránit." Konečně to přiznala sama sobě. Ale vyslovené se to najednou zdálo ještě těžší.
"Co tím myslíš? Nedokážeš se bránit čemu?" ptala se Aime zmateně.
"Pojď," vzala ji Daphne za ruku. "Musíme do učebny."

Díl IX. - Sblížení

13. května 2010 v 21:59 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Daphne se rozhodla nechat si noční příhodu pro sebe. Cítila se teď šťastnější než kdykoli předtím. Aime i Annis to na ní samozřejmě poznaly a dokola se ptaly, co se jí přihodilo. A Daphne stále dokona vesele odpovídala, že to způsobila stříbrná medaile v jejím závodě. Ani jedna z jejích přítelkyň tomu však moc nevěřila.

Od oné noci se však Daphne s Lokim vídala pravidelně. Rozprávěli spolu o zemích, kde žili, o svých zážitcích a přátelích, o školách, o životě. Daphne si často kladla otázku, proč si Loki vybral právě ji. Rozhodla se, že se ho musí zeptat.
"Ty, Loki," začala proto jednoho z dalších večerů, který trávili spolu.
"Ano, dlouhovlásko?" zeptal se mile.
"Trávíš takhle volný čas i s někým jiným?"
"Ne, dlouhovlásko, jiná děvčata mě nezajímají," odvětil rozpustile a Daphne tím rozesmál.
"Myslím to vážně... Proč sis vybral právě mě?"
"Připadáš mi milá. A pak, máme toho dost společného... Například ty máš ráda Norsko a já tam bydlím." Daphne se opět rozesmála, Loki neustále hýřil vtipem.
"Vážně." pohlédla na něj. Jakmile se jejich oči setkaly, opět se rychle odvrátila. Doposud se jí nepodařilo jeho pohled snést. Jako by z něj vyzařovala obrovská síla, nesnesitelný žár.
"Vážně mi připadáš milá. Nevím o nikom, s kým bych trávil čas radši."
"Ale to jsi předtím nevěděl," hlesla.
"Kdy předtím?" zajímal se.
"Když jsi mě viděl poprvé... Podruhé..." vysvětlovala.
Usmál se. "To první setkání byla spíš náhoda. Prozkoumával jsem okolí a narazil na tebe. Líbila ses mi. Takže když jsem tě pak viděl na hradě, šel jsem za tebou zase. Nic mystického v tom není," dokončil a vykouzlil zas jeden ze svých - dle Daphnina mínění - úchvatných úsměvů. Oplatila mu ho a zaměřila svou pozornost na prstýnek, který měla na prstě.
Takhle otevřeně spolu vlastně mluvili poprvé a Daphne samou nervozitou nevěděla, co dál říci. Zatímco se snažila vyrovnat se svou úzkostí, Loki si přisedl blíž k ní a vzal její ruku do své. Daphne málem zapomněla dýchat a křečovitě upírala svůj pohled nejdříve k jejich spojeným rukám, následně k zemi. Nicméně jí to bylo velmi příjemné, odhodlala se tedy opřít hlavu o jeho rameno. Daphne zavřela oči. Měla pocit, že tak vydrželi sedět celou věčnost.
Mimoděk si vzpomněla na vědmu, toho týdne už poněkolikáté. Uvnitř tušila, avšak odmítala si přiznat, že ten, koho viděla ve svém snu a před kým ji vědma varovala, sedí teď vedle ní a drží ji za ruku. Zároveň však věděla, že ten cit je mnohem silnější než cokoli, co doposud poznala, a že je příliš pozdě na to, aby dokázala osud zvrátit. Zdráhala se uvěřit, že by někdo tak krásný, milý, hodný a úžasný mohl mít něco společného se zlem. Ale po pravdě teď nechtěla věřit, přemýšlet ani připouštět si vůbec nic.
Věděla jediné - že se do Lokiho nenávratně zamilovala.

Díl VIII. - Noční dobrodružství

13. května 2010 v 21:13 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Daphne pocítila mrazení na krku. Příjemné mrazení. V zápětí se jí rozbušilo srdce vzrušením a ohlédla se.
"Dobrý večer, Loki." odpověděla.
"Co děláš ve věži, když zábava je dole? Nebaví tě slavit s ostatními? Navíc, když bys, aspoň teoreticky, měla být ve středu pozornosti?" pousmál se.
"Jak to víš?" podivila se.
"Tady se nic neutají," prohlásil. "Krom toho, viděl jsem tě na závodech. Jsi vážně dobrá."
Daphne znervózněla. Tak ji přece pozoroval... Chvíli na něj mlčky hleděla. Zdál se klidný a vyrovnaný. Usmíval se. Daphne se odvrátila a opřela se lokty o zábradlí.
"Ty jsi ze severu, Loki, viď?" napadlo ji.
"Ano. Jak jsi na to přišla?"
"Tvoje jméno pochází ze severské mytologie," vysvětlila. "Že?"
"Myslím, že se moji rodiče tou postavou inspirovali," připustil.
"A není na severu moc zima?" zajímalo ji.
"Nejspíš o něco větší, než tady," odpověděl. "Teploty jsou tam trochu extrémnější. V létě zdaleka není takové teplo jako tady, zato v zimě je mnohem chladněji. Ale zas je tam krásně."
"Musí být... Láká mě se tam jednou podívat."
"Co tě na severu láká?" zeptal se s úsměvem.
"Příroda... Architektura. Hrozně se mi líbí ty barevné domečky. Vypadá to tam tak malebně..." zasnila se Daphne. "Jazyk. A mytologie. Moc jsme se jí ve škole nevěnovali, ale uvažuju o tom, že půjdu tyhle věci studovat."
Další úsměv. A pak ležérní opření o zábradlí a pohled do dáli. Daphne začínaly jeho způsoby odzbrojovat. Vší silou se snažila necivět na něj jako na bonbon, zdálo se jí však, jako by ji přitahovala nějaká neviditelná mocná síla. Dokázala od něj odvrátit pohled jedině tehdy, když se jejich oči střetly.
"Třeseš se. Není ti zima?" napadlo Lokiho při pohledu na její lehce oděné tělo.
"Vůbec ne, jsem v pořádku," odpověděla Daphne, ačkoli jí právě vyskočila husí kůže.
"Hm." poznamenal Loki, který si toho všiml. "Půjčím ti kabát." Při těch slovech jej svlékl a přehodil kolem dívčiných ramen. Jemně jí přetřel paže a po chvíli se opět odtáhl.
"Děkuju." hlesla.
"Není zač," usmál se.
Daphne začínala připadat atmosféra velmi napjatá. Chtěla odejít, zároveň se však nechtěla vzdát příležitosti mluvit s Lokim.
"Nepůjdeme se projít?" napadlo ji.
"Půjdu rád," přikývl Loki a zvedl se. Pak nabídl Daphne své rámě a ona do něj zaklesla svou lehce se třesoucí ruku.

Vyšli ze školního hradu a zamířili k lesu. Procházeli se pod stromy i kolem polí a blízké říčky a vydrželi si povídat mnoho hodin. Teprve k ránu se začali loučit.
"Měli bychom se vrátit, je už dost pozdě," navrhl on.
"Ano," hlesla Daphne.
"Zase se uvidíme," slíbil jí.
"Zase až po několika dnech?" vypadlo z ní, hned se však chytla za pusu. "Bože, promiň, nevím, proč jsem to řekla..." omlouvala se. Loki se pobaveně usmíval.
"Slova rychlejší než myšlenky... Já mám upřímnost rád. A slibuju ti, že se uvidíme dřív než za pár dní." uchechtl se.
Daphne byla v tu chvíli vděčná za tmu, která v okolí panovala.

Díl VII. - Školní olympiáda II.

13. května 2010 v 16:33 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Daphne seděla na lavičce, čekala, až přijde na řadu a byla stále nervóznější.
"Hlavu vzhůru, Daphne, určitě to zvládneš," povzbuzovala ji Annis.
"Jo, ano. Doufám," odpověděla nepřítomně.
"Nejsi přece na závodech poprvé," pokračovala Annis.
"Jasně, že ne. Jsem v pořádku, děkuju, Annis. Potřebuju se jen trochu projít." vymluvila se.
"Mám jít s tebou?" nabídla se Annis.
"Ne, děkuju."

Ve skutečnosti Daphne nebyla nervózní ze svého závodu, ve své schopnosti věřila a se závody měla zkušenosti. Srdce jí bušilo jako splašené pro Lokiho. Od onoho setkání se ještě neviděli, ač to Loki slíbil. A Daphne tušila, že ji možná odněkud pozoruje, o což však v tuto chvíli vůbec nestála. Potřebovala se soustředit na závod, místo toho jí myšlenky těkaly a Daphne se neustále nenápadně rozhlížela kolem.
Z přemýšlení ji vytrhl Annisin hlas.
"Už půjdeš na řadu, Daphne!" zavolala na ni.
"Už běžím," křikla a otočila se k návratu. Přeci jen cítila jisté zklamání.

Dnešní závod nicméně dopadl nad její osobní očekávání. Zatím obhajovala druhé místo. Vyhráno však ještě neměla, protože zítra měl být závod dokončen.
To se stalo v pátek, Daphne měla konečně vytoužené volno, esej jí profesorka schválila a ona si mohla užít nadcházející víkend. Pomalu se uklidňovala a zároveň smiřovala s tím, že se se svým princem třeba už vůbec neuvidí. Říkal přece, že má moc práce...
Přesto však nevydržela a odpoledne se rozhodla promluvit s Aime. Vyšly si na procházku po údolí, po pěšině došly až k rozlehlým polím, jenž v dáli přecházela v les.
"Tak o čem jsi chtěla mluvit?" začala Aime.
"No... vlastně to ani není tak důležité." Daphne se do vysvětlování moc nechtělo. Rychle proto dodala: "Chtěla jsem se spíš trochu projít."
"Projít, jasně." pousmála se Aime. "Tímhle stylem budeš brzy dokonale uchozená."
"Jak to myslíš?" ptala se Daphne zmateně.
"Ale, Annis říkala, žes dopoledne byla celá nesvá, věčně někoho vyhlížela a pak se šla projít," dodala s důrazem na poslední slovo.
Daphne se začervenala. "Tak to vůbec není." Teď už věděla bezpečně, že se o Lokim nezmíní. "Byla jsem jen nervózní ze závodů, nic víc." dodala.
"Dobře, Daphne. Nemusíš mi nic říkat. Nech tomu čas." Aime to řekla velmi vlídně, čímž si získala Daphninu důvěru.
"Někoho jsem potkala," vzdychla tiše.
Aimina ústa se roztáhla v širokém úsměvu a svou kamarádku objala. "To je přece důvod ke štěstí, ne k trápení," pravila.
"To není. Viděli jsme se jen chviličku na kopci za vesnicí, v úterý. Od té doby nic." řekla nešťastně.
"Však je teprve pátek. On je tu na závodech?
"Říkal to. Ale závodů se neúčastní, je prý už na univerzitě."
"Na univerzitě? Setkala jsem se s několika jejími studenty."
"Vážně?" ožila Daphne. "A se kterými?"
"No... holky tě zajímat nebudou, kluky jsem poznala tři, Alana, Olafa a Normana. Znáš někoho z nich?"
"Neznám," přiznala Daphne.
"Nech to být, Daphne. Buď se ještě uvidíte, nebo nemá smysl se trápit."
"To máš pravdu, nemá."
Věděla však, že na něj nedokáže zapomenout ještě hodně dlouho.

V sobotu dopoledne se konaly další závody, mezi nimi dokončení včerejšího běhu a lukostřelby. Daphne druhé místo obhájila. Na její počest se k večeru konala menší školní slavnost - Daphne získala první medaili pro svou školu, byl to tedy důvod k oslavám.
Z oslavy se nakonec stal spíše večírek mladých studentů, a to nejen zdejších, ale i hostů. Muzika hrála ještě dlouho po setmění a Daphne se rozhodla trochu provětrat a od davu odpočinout.
Vyšla po schodech nahoru a zamířila do hradní věže. Cestou potkala několik bavících se studentů, kteří vesměs spěchali dolů, zpět do víru oslav. Daphne naopak stoupala nahoru, až dorazila do věže. Vyšla na nezastřešené prostranství, kde ji přivítal vlahý večerní vzduch. Zhluboka se nadechla a zvedla hlavu vzhůru ke hvězdám.
"Hezký večer, dlouhovlásko," ozvalo se jí za zády.

Díl VI. - Školní olympiáda

12. května 2010 v 20:22 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Nadešel listopad.
Listopad znamenal pro elfskou školu mimo obvyklého učení jediné - každoroční školní olympiádu. Té se účastnily celkem tři elfské školy z různých částí země. Daphne obvykle reprezentovala školu v běhu a střelbě lukem - a letos tomu nemělo být jinak. Annis s Aime se účastnily také - Annis jako závodící, Aime v rámci organizace.

Den před začátkem olympiády vedl ředitel školy k elfským studentům jako obvykle proslov o soudržnosti, navazování nových přátelství, případné pomoci neznámým studentům, ale i soutěživosti, výkonech a soustředění se na školní záležitosti, tedy výuku. Studenti měli mít sice volnější režim, méně domácích úkolů, přesto však měli využít volného času k učení, případným konzultacím s profesory a dohánění látky. Aime ani Annis žádné starosti se školou nečekaly, naopak si mohly užívat posledních podzimních dní a svítícího sluníčka, soustředit se pouze na závody a starosti alespoň na chvíli pustit z hlavy.
Daphne oproti nim tolik štěstí neměla - krom závodů ji čekala konzultace s profesorkou starověkých dějin a oprava eseje, která se jí příliš nepovedla. Závody začínaly v úterý a měly trvat tři týdny - Daphne musela svou esej zvládnout do čtvrtka, přičemž konzultace měla domluvené na tentýž den.
Úterý se rozhodla věnovat poznávání nových tváří, seznamování s programem, rozpisem závodů a všeobecnému veselí a nadšení.
Připravovat se tedy začala až pozdě odpoledne, přičemž plánovala totéž i na zítřek. Naštěstí už zbývalo jen dokončení a drobné úpravy.

Zbývala zhruba hodina do soumraku, vydala se tedy na své oblíbené místo, na sluncem ozářený vrch nad vesnicí. Do údolí nebylo vidět skrze stromy, do krajiny nad ní byl však krásný rozhled.
Daphne se usadila pod rozložitým stromem, vytáhla z brašny pergamen, pero, lahvičku inkoustu a knihu světových dějin a dala se do práce.
Náhle se za ní cosi šustlo. Daphne se otočila - z vysoké trávy vyběhl zajíc. Usmála se a sklonila se opět k eseji. V tu chvíli jí však padl na pergamen stín. Zvedla hlavu a leknutím sebou škubla. Pak se uklidnila, usmála a otázala:
"Ty jsi tu na závodech, viď?"
"Dá se to tak říct," odpověděl také s úsměvem.
"Jsi tu se školou, nebo ne?" ujišťovala se Daphne. Dosud ho tu nikdy neviděla, z její osady určitě nebyl.
"Jsem tu se školou, ano." ujistil ji. "Vlastně jsem už na univerzitě." upřesnil.
"Páni. A co děláš tady? Univerzity mají přece své vlastní akce, pokud vím." zajímalo Daphne.
"Mají," přešlápl a zahleděl se do dáli, "jsme tu spíš z organizačních a částečně studijních důvodů."
"Takže pomoc při organizaci," opakovala Daphne. "A co ty studijní důvody?"
"Na to, jak jsi mladá, jsi poměrně zvědavá," podotkl.
"Promiň, nechtěla jsem..."
"V pořádku. Studujeme - studuju - mezinárodní vztahy."
Daphne neodpověděla. Přemýšlela nad jeho slovy a neznámého si prohlížela. Ten mladík se jí neuvěřitelně líbil.
"Zajímavé..." řekla po chvíli zasněně.
Usmál se na ni a Daphne polil ruměnec a sklopila oči.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho.
"Loki." odpověděl. "Těšilo mě, dlouhovlásko. Nu, musím se vrátit na školní pozemky. Mám ještě nějakou práci."
Daphne odložila svitek pergamenu a zmateně vstala. "Práci?"
"Školní záležitosti," vysvětlil. "To víš, máme toho víc než vy," usmál se a s pohledem na její školní materiály rychle dodal..: "nebo aspoň než většina."
Loki natáhl svou paži k Daphnině, vzal ji a jemně políbil na hřbet ruky. Daphne, tváře zčervenalé rozrušením, nervózně přešlápla.
"Uvidíme se?" vypadlo z ní. Kousla se do rtu, slova byla rychlejší než myšlenky.
"Uvidíme," usmál se krásně a obrátil se k odchodu.
Daphne ho pozorovala, dokud jí nezmizel za nedalekými stromy.

Díl V. - Smíření

11. května 2010 v 22:13 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
"Možná se zbytečně zabýváš něčím, co se vůbec nestane. A třeba je to všechno úplně jinak..." napadlo Aime, zatímco seděla spolu s Annis a Daphne na sluncem ozářeném kopci a snažila se vymyslet téma pro svou školní esej. Škola začala všem třem před několika dny a už teď bylo zřejmé, že šetřit je nebude. Hned v prvním týdnu dostaly dívky hromadu úkolů, jejichž plnění se rozhodly věnovat právě nadcházející víkend.
Daphne okusovala konec svého pera a usilovně přemýšlela o všem možném, krom své eseje. "Vůbec tomu nerozumím. Ten sen, všechny ty pocity, vědma...  Všechno je tak zamotané. A nejhorší je, že... Od té doby, co se mi ten sen zdál, mám pocit, že mi v životě něco chybí. Něco, čeho jsem si dřív ani nevšimla..." Daphne se zahleděla do dáli a Aime přestala psát.
"Co tím myslíš?" zeptala se.
"Nevím... Asi to není nic konkrétního. Jen takové podivné prázdno v duši."
Ve skutečnosti Daphne věděla přesně, co jí chybí. A nedokázala si vysvětlit, proč to před svými přítelkyněmi tajila. Snad proto, že o podobných věcech spolu nikdy nemluvily. Nebo možná - a ta možnost byla pravděpodobnější - se styděla za to, že cítí touhu po neznámé bytosti ze svého snu. Po bytosti, která bezesporu představovala zlo. Po někom, o kom vědma tvrdila, že útočí na nejčistší elfský cit. Chtěl jí snad někdo ublížit?
"Netušíš, proč vypuklo povstání lidí ze Severní říše?" vytrhl ji ze zamyšlení Aimin hlas. Zapátrala v paměti, než však stihla odpovědět, předešla ji Annis.
"Pravda, děkuji, Annis. Daphne? Měla bys začít se svou esejí."
"Cože? Ach ano, jistě." odpověděla Daphne zmateně a pustila se do psaní.

Hodiny strávené psaním esejí pomalu vystřídal nadcházející soumrak. Dívky se začaly pomalu chystat k návratu do údolí.
"Půjdu napřed, slíbila jsem, že se ještě zastavím u tety," sdělila Annis svým společnicím a rozloučila se.
"Daphne?" oslovila ji Aime. "Nechceš se ještě trochu projít?"
"Jistě, ráda." odpověděla Daphne.
"Tak... nechceš se přece jen svěřit?" začala po chvíli Aime.
"Svěřit? S čím?" odpověděla Daphne trochu zaskočeně.
"S tím, co tě trápí," vyložila Aime. "Celé odpoledne jsi jako ve snách, nesoustředíš se, nemluvíš... Jde skutečně jen o ten sen? Není v tom víc?"
"Mám strach, Aime," přiznala Daphne. "Mám strach, protože..." Vzdychla.
"Jen povídej, stojíme přece vždycky při tobě." Pobídla ji jemně Aime.
"Bojím se," začala Daphne, "protože to nevěstí nic dobrého. V tom snu jsem se musela rozhodnout mezi svými, mezi elfy a láskou. Vědma vykládala cosi o dávných sporech, dokonce snad válce... A já myslím, že to znamená jediné. Že se rozhodnu odejít s někým, kdo není žádoucí, a vyvolám tím válku."
Konečně to bylo venku a ten balvan na hrudi se trochu uvolnil. Daphne zhluboka vydechla.
"No," polkla Aime, "to jsou snad přece jen ukvapené soudy." Pak se usmála. "Podívej, tohle nemá cenu. Co se má stát, stane se. Ty se tím zcela zbytečně trápíš už teď. A dost možná neopodstatněle. Jsou to jen předzvěsti, vize... Sami jsme svými pány a rozhodujeme si o svém životě, já na osud nevěřím. Zato věřím, a všechno tomu napovídá, že nás čeká bezvadný rok, velmi zajímavý školní rozvrh a společenský život. A snad skutečně někoho potkáme, kdo říká, že ne? Možná se takový tvůj nový objekt nebude líbit tvým rodičům, a to je všechno. A vědma, koneckonců, nemá dar přesného vidění do budoucnosti, ne snad?" Rozpustile šťouchla Daphne do žeber a rozběhla se po svahu dolů. "Poběž, Daphne, ať jsme do tmy doma," volala na ni.
Rozběhly se dolů společně, ruku v ruce.

Následující dny se Daphne začala se svými pocity a neuspořádanými myšlenkami smiřovat. Emoce postupně vybledly a zbyl jen slabý otisk na duši. A škola teď všechny studenty příliš zaměstnávala, než aby si mohla dovolit přemýšlet tak, jako onen první víkend.
Dny se scházely a plynuly, až se slily v měsíc. Daphne se uklidnila a obrátila svou pozornost jinam. Vědma tvrdila, že nebude trvat dlouho, než se její osud začne naplňovat... Mezitím však uběhlo mnoho týdnů a v dívčině životě se nezměnilo vůbec nic.
Celou událost pustila z hlavy.

Díl IV. - Vědma

3. května 2010 v 20:08 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Daphne seděla na posteli, dívala se otevřeným oknem do krajiny a přemítala nad tím, co se jí právě zdálo. Obyčejně se jí nezdálo nic, a pokud, tak rozhodně nic zvláštního. A tenhle sen byl více než jen zvláštní.
Nedovedla si ho vysvětlit, až se nakonec rozhodla, že k večeru zajde za vědmou a poradí se s ní.

Vědma měla svou chýši až na okraji osady, z východní strany lemovanou přilehlým lesem. Když přišla Daphne blíž, všimla si, že z komína se kouří. Branka byla otevřená a ona váhavě vešla dovnitř.
"Vítám tě, jen neváhej a vejdi," ozval se zastřený hlas.
"Zdravím vás." pokynula Daphne směrem k ní.
"Vím, proč přicházíš... Posaď se, dítě, zatím ti uvařím hřebíčkový čaj." vyzvala ji vědma.
"Děkuji vám."
Chvíli bylo slyšet jen bublání ohřívané vody, následně cinkání šálků a šustění připravovaného koření. Pak se vědma spolu se dvěma šálky přesunula k Daphne, jeden před ní postavila a usadila se naproti ní.
"Temné období nadchází," začala snově, míchaje přitom obsah šálku. "Temné období pro nás, pokud se nepoučíme z dávných chyb a budeme oprašovat a rozdmýchávat staré nesváry. Ostatně, je bláhové myslet si, že dávnou úmluvou několika vyvolených zlo skončilo."
"Nerozumím vám," přiznala Daphne zmateně. "Přišla jsem..."
"Vím, proč jsi přišla, milé dítě," přerušila ji vědma. "Velmi to s tvým snem souvisí. Obávám se však, že sama pramálo zmůžeš..." Odmlčela se a Daphne napjatě poslouchala.
"Zlo obchází kolem. Silnější a záludnější, zákeřnější než dřív. Útočící na nevinnost a nejčistší elfský i lidský cit. Dávej pozor, mé dítě. Měj se na pozoru, avšak důvěřuj svému srdci."
Zdálo se, že vědma svůj projev zakončila. Daphne však měla spousty otázek. Cítila se mnohem zmatenější, než když se ráno probudila.
"Nechápu vás, o čem to mluvíte? Jaké dávné nesváry? Na co si mám dávat pozor? Byl snad můj sen varováním?" chrlila ze sebe.
"Tvůj sen byl spíše předzvěstí," vzdychla smutně vědma. "Vždycky jsem cítila, že jsi jiná. Tak průzračná a přitom tak záhadná. Nevěřila jsem, že by toto mohl být tvůj osud, ale ty sama sis zvolila, ač to ještě nevíš a všechno ti připadá zmatené. Ale ty jsi silná. Jsi velmi silná, Daphne. Dokážeš mnohé, a možná více, než jsem si troufala předpovídat."
"Vůbec tomu nerozumím," zoufala si Daphne. "O jakém osudu to mluvíte? Potřebuji slyšet, co vidíte, co jste viděla. Musím vědět..."
"Má milá Daphne, nepřísluší mi ukazovat ti budoucnost. Nemohu tě ve tvém konání nijak ovlivňovat. Věz ale, že tvůj osud se začne naplňovat již brzy."

Když Daphne toho večera od vědmy odcházela, napadlo ji, že některé věci, místo aby se řešením trochu projasnily, zamotají se ještě víc.

Díl III. - Sen

3. května 2010 v 18:51 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Uplynula třetí noc podzimní slavnosti. Třetí noc byla zároveň tou poslední. Všichni byli po dnech plných jídla a bujarého veselí přejedení a vyčerpaní, ale maximálně spokojení. Po horečných přípravách nyní nadešla chvíle úklidu a navracení všeho do původního stavu.
Daphne, která pomáhala s poslavnostním úklidem rovněž, odešla spát úplně vyčerpaná. Zalezla okamžitě do postele a téměř okamžitě usnula. Přesto však měla spaní neklidné a dlouho se na svém loži převracela.

Zdál se jí tu noc nejpodivnější sen, na jaký si pamatovala.

Procházela podivnou krajinou, jíž matně ozařovala noční luna. Kráčela podél hustého, temného lesa, který byl protkán spoustou šedavých pavučin. Všude bylo hluboké ticho a zoufalé prázdno. Najednou si Daphne všimla, že už nekráčí podél, ale uvnitř lesa. Snažila se najít cestu ven - ale tím hlouběji se dostávala. Začínala pociťovat paniku a zoufale běhala - nebo spíše se prodírala - stále houstnoucím porostem. Náhle už dál jít nemohla a zoufale vykřikla. A v tom jí kdosi nabídl svou ruku. Přijala ji - vložila do ní tu svou, jemně se třesoucí - a nechala se vést. A pojednou stála opět na louce, temný les zmizel, dokonce i luna zářila jasněji. Daphne toužila pohlédnout do tváře svého zachránce, ale cosi jí bránilo.
A pak se náhle z kopce pod nimi vyhrnul divoký dav - Daphne s překvapením zjistila, že je plný rozzuřených elfů. To samo o sobě nedávalo smysl - a tím méně pak to, že čím pevněji se držela ruky svého zachránce, tím rozlícenější byli.
Daphne pochopila, že se musí rozhodnout mezi teplou a uklidňující dlaní bytosti, kterou neznala, a odchodem se svými druhy, životem s elfy. Zoufale se tomu rozhodnutí bránila. Nechápala jejich počínání - copak nevidí, jak jí ubližují? Věděla však, že pokud zůstane, bude odvržena. Neznámá bytost zřejmě představovala zlo, které nebylo možno strpět. Daphne zakoušela strašné, mučivé pocity bolesti a odloučení. Nešlo to - nedalo se to vydržet - vrhla se neznámé bytosti do náruče.
A náhle vše utichlo. Prostoupil ji pocit bezmezné důvěry a sblížení. Cítila se naprosto v bezpečí.
Daphne otevřela oči. Po záhadném neznámém nebylo ani stopy. Stála na mýtině sama, noc už téměř vystřídalo ráno, chladné, avšak slunečné, a naproti ní stál jelen. Daphne k němu natáhla ruku a dotkla se ho -

...a náhle se, celá zmatená, probudila.

Díl II. - Slavnost

2. května 2010 v 22:37 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Daphne se vydala za svými společnicemi do vesnice. Celá událost si značně znepokojovala. Místní nikdy jeleny nelovili, jejich maso se nejedlo. Jeleni byli odedávna spojováni s noblesou, úctou a posvátností.

"Kde ses tak zdržela?" vyptávaly se ty dvě, sotva dorazila.
"Už jsme začínaly mít strach!"
"V pořádku, to nic," řekla Daphne. "Pojďte se radši podívat, jak to vypadá s přípravami slavnosti."
Společně tedy zamířily do údolí, do hustěji obydlené části vesnice. V údolí bylo živo, přípravy v plném proudu. K večeru už měla slavnost začít. Aime s Annis se odběhly domů ohlásit a převléct, zatímco Daphne zůstala a s přípravami pomáhala.

Kolem sedmé se začali vesničané scházet, v osm už byli přítomni téměř všichni. Začala hostina, při níž se podávala spousta masa, stoly zdobily hory zeleniny, čerstvého domácího chleba, pečené papriky, grilované steaky, k pití červené víno, pivo i pramenitá voda, později se mělo podávat sele, které se peklo na rožni.

Slavnost byla pořádaná na oslavu hojnosti, míru a úrody, jako poděkování matce zemi, přírodě, za dary, které lidem dává, i jako příslib lepší budoucnosti.
Daphne měla tyto podzimní slavnosti velmi ráda, protože se při nich vždy sešla se všemi, které měla ráda, a výborná zábava, která zde panovala, trvala obvykle do pozdní noci. Celý večer se jedlo, pilo, zpívalo a tančilo, o půlnoci byl na programu ohňostroj, po němž už děti odcházely spát (ty nejmenší často již dávno před ním), zatímco oslavy a všeobecné veselí starších pokračovaly dál.

Nejinak tomu bylo i tentokrát - celá společnost včetně Daphne a jejích dvou věrných společnic se bavila téměř do rozbřesku. A první noc rozhodně neměla být poslední. Daphne si na příhodu s jelenem už vůbec nevzpomněla.

Díl I. - Jelen

2. května 2010 v 21:59 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Jelen líně zvedl hlavu, černýma očima přelétl krajinu, opět ji sklonil a pokračoval v pastvě. Letos bylo potravy málo, rostlinám se moc nedařilo a zvěř více než v minulých letech strádala. Navíc nadcházel podzim, takže stravy mělo být brzy ještě méně. Nezdálo se, že by jelena tato skutečnost zaujala. Trávu žvýkal bez vzrůstajícího zájmu.
Podzim už barvil listí do žluta, země hrála teplými odstíny červené a hnědé.
Daphne stála na pahorku opodál a jelena sledovala. Podzim byl jejím oblíbeným ročním obdobím. Představoval pro ni chvíle hojnosti, tepla, změti barev a pohody. Chvíli jen stála a pozorovala pasoucí se zvíře, když se za ní ozval šramot. V mžiku byla ve střehu, s rukou na rukojeti svého meče. Pak se z houští vynořily dva stíny - Aime a Annis - Daphniny přítelkyně.
"Kde se tu berete?" houkla směrem k nim Daphne.
"Říkaly jsme si, že tě půjdeme radši zkontrolovat," ozvala se vesele Annis.
"Že jsi nějak dlouho pryč," doplnila Aime.
"Vaše starosti, dámy..." usmála se Daphne.
Pak sebou náhle s leknutím škubla. Kolem dívčí trojice zasvištěl šíp. Daphne se za ním rychle otočila - a spatřila majestátné zvíře, padající ve smrtelné křeči k zemi.
"Rychle, pryč odsud!" vykřikla Daphne a Aime s Annis se daly na útěk. Daphne se zarazila - koutkem oka zahlédla, jak se k jelenovi sklání obrovský stín. Když se za ním však otočila, nebylo po stínu a jelenovi ani stopy.

Daphne - stručná charakteristika

2. května 2010 v 21:17 | Angélique |  Daphne (elfčiny osudy)
Jak se zdá, s upíří tématikou se doslova roztrhl pytel. Osobně jsem žádnou takto laděnou knihu nečetla, možná to v budoucnosti napravím... Ale téma se mi zdá zajímavé, tak se mu zkusím věnovat na blogu. Kdo ví, třeba mě samotnou chytne.


Daphne, má nová povídková postava, je půvabná dívka původem z královského rodu, která má sice vždy na blízku své věrné společnice a pro strach uděláno, ale - jako každá dívka - touží také po lásce. A tak jako všechny, i ona si představuje prince na bílém koni.
A zápletka nastává ve chvíli, kdy se skutečně takový mladík objeví - jenže nemá bílého koně, ani není chrabrý princ.


Příběh je zasazen do prostředí pohádkového středověku.